Doma...

Co pro mě znamená být doma? Je to moje osobní útočiště, kde se můžu schovat před světem pod peřinu, a v klidu denně sledovat Netflix v pyžamu? Nebo je to vězení, kde mě každý kousek prachu na poličce volá k úklidu, kde z každého kouta koukají bubáci a stíny? Doma je pro mnohé z nás místem, kde můžeme být sami sebou. Kde můžete tančit jako blázni, zpívat nahlas děsně falešně a jíst pizzu v posteli, aniž by nás někdo soudil. Teda pokud nemáte doma pubeťáky, ti vás za to odsoudí natotata a s protočením očí :-D Ale co když je domov někdy, dost často, také místem, kde se cítíte jako v cele? Kde vám každodenní rutina a bezmoc připadá jako nekonečný kruh a vy toužíme po změně? Jednoduchou pravdou je, že domov je takový, jaký si ho uděláte, ale tolik teorie, v praxi to tak jednoduché není. Za poslední skoro tři roky, kdy žiju v nemocném těle, se mi pojem "doma" přepnul v hlavě hned třikrát. První půlrok jsem posleušně strávila v posteli, jen s občasnými návštěvami lékařů...