Doma...

 Co pro mě znamená být doma?

Je to moje osobní útočiště, kde se můžu schovat před světem pod peřinu, a v klidu denně sledovat Netflix v pyžamu?

Nebo je to vězení, kde mě každý kousek prachu na poličce volá k úklidu, kde z každého kouta koukají bubáci a stíny? 
 
Doma je pro mnohé z nás místem, kde můžeme být sami sebou. Kde můžete tančit jako blázni, zpívat nahlas děsně falešně a jíst pizzu v posteli, aniž by nás někdo soudil. Teda pokud nemáte doma pubeťáky, ti vás za to odsoudí natotata a s protočením očí :-D

Ale co když je domov někdy, dost často, také místem, kde se cítíte jako v cele? Kde vám každodenní rutina a bezmoc připadá jako nekonečný kruh a vy toužíme po změně? Jednoduchou pravdou je, že domov je takový, jaký si ho uděláte, ale tolik teorie, v praxi to tak jednoduché není.

Za poslední skoro tři roky, kdy žiju v nemocném těle, se mi pojem "doma" přepnul v hlavě hned třikrát. První půlrok jsem posleušně strávila v posteli, jen s občasnými návštěvami lékařů a hýčkala jsem si svojí dobrovolnou domácí celu. Pak jsem měla delší období, kdy jsem zoufale toužila uniknout ven, z dobrovolné cely se stala ta zamřížovaná, vězeňská. Teď už jsem napotřetí vše vybalancovala a prostě nechám tělo,ať mi ráno řekne, jestli jdeme z cely na procházku nebo bude nedobrovolný pyžamový den. Už nebojuju a zase se cítím "doma". A možná je čas zaúkolovat muže, aby vymaloval stěny, popřesouval nábytek nebo si pořídit na záchod tu bláznivou tapetu s jednorožci, kterou jsem vždycky chtěla..

Budu moc ráda, když se v komentářích podělíte o svoje "doma" :-)


 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Začínám zprostředka...

Obrázek
Ahoj, všichni kamarádi i náhodní kolemjdoucí.  Mám pocit, že sláva osobních blogů s léty dost uvadla. Asi proto jsem si ten svůj teď zřídila, dost často jdu proti proudu :-) Mí blízcí vědí, že už třetí rok trpím záhadnou bolestí svalů, která vzdoruje diagnóze i léčbě. Člověk by v dnešní době vesmírných letů, gamma nože a dobrých diagnostických testů čekal, že se na něco přijde. Ale ono ne, podle testů jsem dokonale zdravá. Ze zoufalství už různí neurologové vyřkli různé diagnózy a to ME/CFS (myalgická encefalomyelitida), postcovidový či postvakcinační syndrom nebo chronická borelióza.  Mají jedno společné, a to, že testy nic neobjeví (tedy až na ty borelie), diagnostikuje se jen na základě příznaků, když vše ostatní selže. Není tedy ani moc s podivem, že spousta doktorů na tyto diagnózy nevěří a člověk po kolečku návštěv v různých ordinacích skončí v čekárně psychiatrie, protože je to "jen psychosomatické" :-( Ráda bych tedy touto cestou zviditelnila boj těch, kteří jsou ...
Číst dále »

Brečím...

Obrázek
  Představte si, že vás někdo hodí do těla, které vás zradí, a vy k němu nemáte návod.  Tohle je můj život posledního dva a půl roku. Začalo to nenápadně – trocha bolesti tady, trocha únavy tam. Jela jsem jak tryskomyš, tak to je jasné, tělo mi dává najevo, že mám zvolnit.  Ale pak se to začalo hromadit, tolik zvolnit jsem fakt nepotřebovala :-( Každé ráno jsem se probouzela unavenější než večer. Moje tělo mělo vlastní playlist bolesti, který přehrával nonstop. A žádný doktor nemohl zjistit, co je špatně. Ne, že by se nesnažili, už ani nespočítám, na kolika MR a CT jsem byla, kolik krve mi na různé testy odebrali. Z ordinací jsem odcházela v lepším případě jako "diagnostická záhada", v tom horším jako hypochondr.  A víte, na co jsem časem přišla? Že už to nedokážu zlehčovat, ani o tom vtipkovat. Ze staré cyničky se stala stará plačka. Já, která ještě před pár lety vtipkovala o emocích, jsem se najednou rozbrečela i u kresleného animáku... A víte, že už se za to ne...
Číst dále »

Co vlastně dělám?

Obrázek
  "Co děláš celý den doma, když skoro nemůžeš chodit a pořád tě něco bolí?" 🤔 To je otázka, kterou dostávám tak často, že bych na ni mohla napsat diplomku. Nebo aspoň příspěvek na blog :-) Začněme tím, že ráno většinou nevstávám, ale spíš se pomalu resuscituju. Už po prvních pár zkusmých protaženích vím, jaký typ dne mě čeká, a kolik bolesti dostanu naloženo. Občas se protáhnu s rozkoší, a začnu si plánovat, jak naložím myčku, pračku a dojdu pro syna do blízké školy. Anebo si moje tělo občas už po ránu myslí, že jsem včera uběhla maraton. To se pak pohybuju pokorně mezi postelí, záchodem a koupelnou.  Co dál? Půjdeme na hodinu googlení :-) Když máte únavový syndrom, nejspíš boreliózu a záhadné bolesti, stanete se nejenom detektivem svého těla, ale i detektivem na síti. Hledáte odpovědi na otázky, které zní úplně absurdně. "Proč mě dneska bolí pravé koleno, když včera to byl levý nárt?" nebo "Je možné, že mě bolí hlava z toho, že jsem z postele čučela moc dl...
Číst dále »