Smyslové přetížení...

 

Dva dny po skvělé páteční halloweenské akci, v kavárně naproti přes ulici, jsem ležela v posteli, se špunty v uších, v úplné tmě, a přemýšlela: "Tak tohle je ono. Tohle je ten moment, kdy mě moje tělo oficiálně vypnulo."

Smyslové přetížení. Sensory overload.

Poprvé, když mě to potkalo, myslela jsem si, že umírám a to byl jen slabý odvar toho, co jsem zažila o víkendu. Dneska už vím, že to je jenom můj mozek, který křičí: "Dost, potřebuju akutně pauzu!" 

Řve teda dost podivuhodnými způsoby. Nejzásadnější je pocit slabosti a závrať. Závrať taková, že se člověku nepřestává motat hlava i v leže a se zavřenýma očima. I když se stulíte do embryonální polohy a snažíte se meditovat a vizualizovat krásnou rozkvetlou louku. Hučení v uších, jak kdybych ležela na břehu oceánu v bouři. Každé mrknutí bolí, světlo v očích řeže a pálí. Oblečení mě všude tísní a bolí, takže nevylézám z pohodlné bavlněné noční košile. Chtěla a potřebovala bych spát, ale nejde to, tělo, ač přetížené, neumí vypnout. Do toho návaly paniky, že takhle už to bude pořád :-(

Víte, co je na tom nejdepresivnější? Že to není hned, jsem potrestaná až po nějakém čase.

Moje tělo si počká dva dny po akci, až si myslím, že jsem v pohodě, a pak nastane PEM (post extertional malade). V lepším případě jen bolest, v tom horším kolaps viz výše.

Takže se učím svůj osobní vzorec: Akce - dva dny klidu - čekání, co bude - zastýlám se do postele - dva, tři, dny trpím - začínám trochu fungovat. A tak furt dokolečka.

Je to jako předpověď počasí, akorát místo deště přichází potřeba, co potřeba, nutnost, sociální hibernace.

Jasně, mohla bych se na to vyprdnout a rezignovat na život, a zvlášť na ten společenský, úplně. Zavřít se doma, žít jen na pár procent a dodržovat stoprocentně pravidla pacingu. Měla bych, ale nedělám to. Je to možná, asi dost pravděpodobně, cesta do pekel, ale je to poslední kousek normálu, který mi zbyl...