Soud...
Soudní síň. Rok 2025. Stále dokola stejné otázky.
"Proč potřebujete invalidní důchod?
"Protože se vám snažím vysvětlit rozpor mezi tím, co jsem, co cítím, co mě bolí, ale jak dobře u toho vypadám"
"Ale my tomu nerozumíme a nemáme na to škatulku".
No jasně, že nerozumíte a nemáte....
Protože systém je postavený na škatulkách, do kterých se někteří z nás prostě nevejdou.
A já? Jsem z toho unavená.
Z toho, že musím stále dokola vysvětlovat, prokazovat, obhajovat se.
Že papír má větší moc než realita.
Že úředník rozhoduje o mé identitě víc než já sama.
Že když jdu k lékaři, musím vysvětlovat rozpor mezi tím, co vidí, a co čtou na kartě.
Že když vyplňuje formulář, i jediné špatně napsané slovo mě vyautuje.
Takže ano, je to kurňa vyčerpávající.
Ale víte co? Nevzdávám to.
Jsem občas rezignovaná, unavená, naštvaná, ale nevzdávám to...
Protože každý zamítnutý pokus je o krok blíž k tomu správnému rozhodnutí.
Každý absurdní dotaz je důkaz, že systém se musí časem změnit.
Ten papír to možná ještě neví.
Ale já ano.
A to je to, co se počítá.
Komentáře
Okomentovat