Srub...

 

Prodat můj srub u Sázavy bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí, které jsem kdy udělala.

Měla jsem ho skoro patnáct let a bývala to moje srdcovka. Představte si romantický, skoro sto let starý srub, kde neexistuje elektřina, ale zato máte kadibudku s výhledem na řeku a vodu přímo ze studánky. Kde stále slyšíte šumění řeky, zpěv ptáků a občas řev dětí, co padají dolů z úzkých suťových chodníčků :-D 

Je to místo, kde jsem se cítila svobodná a propojená s přírodou, a i když to zní děsně ezobioeko, je to fakt pravda :-) Tohle místo teď ožije s novým majitelem a já vím, že bude zachován jeho genius loci.

Kvůli nemoci tam už nemůžu jezdit, je to dva kilometry od nejbližší civilizace, tam prostě nedojdu, ale věřím, že někdo jiný tam najde to, co jsem tam nacházela já – klid, pohodu a  inspiraci.

Peníze z prodeje nebudou ležet ladem, investuju je do sebe a svého zdraví, protože co může být důležitější, než abych se zase cítila jako člověk, a ne jako ubolená hromádka neštěstí? S trochou peněz v zádech cítím mnohem větší jistotu a pohodu, netlačí mě čas,  můžu odpočívat přímo vrcholově a zase znova zkusit sepsat žádost o invalidní důchod...