Vypadáš dobře...

 

Vypadám skvěle. Cítím se příšerně. A to je celý problém.

Mám ME/CFS, postcovidový syndrom a jako třešinku na dortu chronickou boreliózu.

To jsou diagnózy, které nejde vidět. Nejde na mě ukázat a říct: "Hele, tam je ten nemocný člověk." 

Takže jsem si časem vypěstovala jednu velmi užitečnou superschopnost. Jmenuji se "Vypadám v pohodě, i když nejsem." Zlatá medaile by byla moje, kdyby to byl olympijský sport. Problém je, že tu superschopnost teď moc neumím vypnout.

Přijdu mezi lidi, nasadím optimistický výraz, řeknu si "jo, celkem se držím", uvnitř si říkám... "proč to, sakra, vlastně dělám"? A pak přijde TA věta.

"Na tobě přece vůbec nic není vidět!"

Řečeno s úsměvem a myšleno jako kompliment. A já se taky usmívám, protože co jiného vlastně dělat ? Občas koktám, že je to jen vnější zdání a dokonalé mimikry, ale spíš to tímhle rozpatláváním zhorším. Takže se usmívám a mlčím...

 Ale hele, upřímně? Mně ta věta nedělá dobře, protože já vím, jak se cítím a vím, co mě stálo vstát ráno z postele. Vím, kolik energie mě stálo přijít sem a vypadat takhle "normálně." A kolik dní pak strávím v posteli, abych se z návštěvy či večírku oklepala.

Nechci nikoho zarmoutit a to je ten hlavní důvod, proč to dělám. Protože chronická nemoc je dlouhá, unavující a  lidi kolem vás to unavuje taky.

Takže se naučíte filtrovat, naučíte se dávkovat pravdu a naučíte se být "v pohodě", protože nechcete být zátěží. 

Jen jsem si chtěla nahlas říct, že mě to přestává bavit. Ne lidi kolem, ty miluju a potřebuju, bez nich by to bylo k nepřežití . Ale ten výkon, tu neustálou roli "jsem ok, nebojte se o mě."

Takže jestli mě příště najdete v depce a rozplývající se v slzách, tak taková pod povrchem zrovna jsem, a superschopnost je na dovolené...