Co vlastně dělám?

 

"Co děláš celý den doma, když skoro nemůžeš chodit a pořád tě něco bolí?" 🤔

To je otázka, kterou dostávám tak často, že bych na ni mohla napsat diplomku. Nebo aspoň příspěvek na blog :-)

Začněme tím, že ráno většinou nevstávám, ale spíš se pomalu resuscituju. Už po prvních pár zkusmých protaženích vím, jaký typ dne mě čeká, a kolik bolesti dostanu naloženo. Občas se protáhnu s rozkoší, a začnu si plánovat, jak naložím myčku, pračku a dojdu pro syna do blízké školy. Anebo si moje tělo občas už po ránu myslí, že jsem včera uběhla maraton. To se pak pohybuju pokorně mezi postelí, záchodem a koupelnou. 

Co dál? Půjdeme na hodinu googlení :-)
Když máte únavový syndrom, nejspíš boreliózu a záhadné bolesti, stanete se nejenom detektivem svého těla, ale i detektivem na síti. Hledáte odpovědi na otázky, které zní úplně absurdně. "Proč mě dneska bolí pravé koleno, když včera to byl levý nárt?" nebo "Je možné, že mě bolí hlava z toho, že jsem z postele čučela moc dlouho na oblohu?"

Pak přichází na řadu sociální sítě.
Ne, nepřeháním to s prokrastinací (dobře, možná trochu...ehm, trochu dost). Ale najít někoho, kdo má podobné problémy, je jako objevit ztracený poklad. Skupin na témata ME/CFS, long covidu a chronické boreliózy už několik existuje a čerpat v nich sílu, inspiraci (a občas si postěžovat) je fakt obohacující a zdravý rozum zachraňující. Kde jinde by se člověk dozvěděl o všech těch drahých doplňcích ze zahraničí, co už někoho vyléčily, a vy je musíte nezbytně zkusit :-)

A co dál? Únik ke knihám a čtečce.
Čtení mě přenáší do jiného světa a bolest se tím upozadí. Nezmizí, ale není tak přítomná. Aspoň na chvíli. A když mě bolí ruce tak, že otáčet stránky je kontraproduktivní, vždycky je tady mluvené slovo. Miluju Agathu Christie a slečna Marplová s Herculem Poirotem jsou moji nejlepší youtube kámoši.

Občas zkusím i něco domácího, co úplně nehoří – jako utřít prach na poličkách, vyčistit si boty, vytřídit krabici s léky nebo si uvařit něco jednoduchého pro radost. Ale často to skončí šunkou a salátem (případně pizzou z mrazáku pro děti), protože kdo má energii na vaření, když je jí setsakra potřeba jinde? 

Z těch "blbostí", co k ničemu nejsou, mi dělá radost diamantové malování. Ano, jsem teď ten člověk, co lepí malé třpytivé kamínky na plátno a předstírá, že je to meditace :-D K Vánocům všichni dostanete hotové kýčovité obrázky, těšte se :-)

A ano, občas mě přepadnou deprese, protože mi dny připadají dlouhé, zbytečné a jeden jako druhý. Nedohlédnu na konec a vlastně ani za roh. V tu chvíli jsou tu pro mě moji blízcí i virtuální přátelé a já mám tu kliku, že to můžu všechno posdílet a dostane se mi podpory. 

Takže pokud máš poblíž někoho, kdo se v tom plácá podobně jako já, buď pro něj jedno velké ucho, pomůže to víc, než cokoli jiného :-)