O strachu...

 Dneska to bude o strachu.

Člověk se obvykle bojí takových těch běžných věcí jako je tma, cizí muži v nočním městě, čtyřicítka horečka u dětí, a vši u všech dětí potřetí tenhle měsíc. 

Mně se ty priority strachu dost přerovnaly. Dominují jim, samozřejmě, existenční obavy. Jak zaplatíme příští nájem, jestli budu moc udržet děti na kroužcích, jestli nám tu zušku zaplatí nadace nebo jestli dcera bude muset skončit. Jestli si budu moct dovolit drahé vitamínové doplňky nebo je prostě tenhle měsíc vysadím, protože to finančně nevyšlo.

Další obava je z toho, jestli se uzdravím. Už nechci zpátky svůj život v té úplně plnokrevné verzi, od toho jsem dávno opustila, ale zda budu dlouhodobě životaschopná a aspoň trochu práceschopná. 

Mám strach z toho, že můj běžný spánkový rytmus se už nikdy neobnoví a schopnost se příjemně propadnout do spánku, jsem už ztratila navždycky. Že léky na spaní jsou už napořád moje berlička.

Ne na všechno mi léky dávají odpověď, ne na všechno fungují. Jasně, že musím svým obavám čelit a taky se o to většinu času snažím, občas mě to ale doběhne a prostě to nejde.

Občas mě doběhne i úplně absurdní strach. Třeba z toho, že když vkročím do lesa, podaří se mi ulovit další klíště a moje potíže ze staré boreliózy se vrátí ještě v horší verzi než doposud. Tak ale nebudu už napořád chodit jen po asfaltu, že jo? 

Bojím se, ale jsem tady...žiju, dýchám a píšu :-)