Když muž pečuje...
Začalo to nenápadně. Únava, kterou přičítáte přepracování a stresu. Bolesti, které přijdou a odejdou. A pak jednoho dne zjistíte, že jsou vaše napořád.
Najednou jste člověk, který má pocit, že jeho tělo řídí někdo jiný, depka je za rohem a postel váš největší kámoš.
A váš partner? Na toho se to všechno navalí. Ten se stává vaším osobním vyzvedávačem léků a dětí, dovozcem k doktorům, nárazovým kuchařem a často i laickým psychologem. A to nechcete, na jednoho člověka je to prostě moc.
Ale víte, co je na tom nejhorší? Nejhorší je, že ten váš nejbližší člověk se postupně mění. Mění se z partnera v pečovatele. A vy se měníte z manželky v pacientku.
To je bod, kdy je potřeba s tím pohnout, protože tohle je cesta do pekel. Oba jsme se shodli, že se máme rádi, chceme být spolu, ale moc teď nevíme, jak z toho ven.
Moje psychoterapeutka mě nasměrovala na skvělého párového poradce. Už po první návštěvě jsme měli jasno, že to bylo dobré řešení a vhled někoho zvenčí je neskutečně přínosný. A že jsme oba sezení vnímali jako rande :-)
Zjistili jsme, že klíčem k přežití je partnerský čas pro sebe. Jak objevné, že? Ale když máte čtyři děti a celá léta žijete bez hlídání, protože prarodiče moc nefungují, je to ta největší výzva a převést slova do reality ještě výzva bude :-)
Pokusíme se víc osamostatnit děti, koneckonců nejmladšímu je osm, není to žádné batole. Muž se pokusí fungovat méně aspergerovsky rutinně a já se pokusím nevítat ho mezi dveřmi slovy, jak je mi dneska zase hrozně blbě.
A hlavně se nepřestáváme smát, lehce se špičkovat a ironizovat. Protože když si dokážeme udělat srandu i z toho, že je to celé naprd, jsme na nejlepší cestě to přežít, ty rozlámané kousky zase poskládat a přetvořit je na něco nového a přínosného :-)
Komentáře
Okomentovat