Diagnóza: "chybí"

  Naučila jsem se poslouchat doktory, protože tuhle nemoc prostě sama a jenom pomocí alternativy nepřeperu, a to pro mě dřív byly bylinky alfou a omegou všeho léčení. Měla jsem vlastně velké štěstí, že jsem za skoro tři roky narazila jenom na dva necitlivé doktory, kteří mi svými slovy ublížili. Jinak byli všichni milí, vlídní, chápaví a i když ve výsledku vždycky řekli, že z jejich odbornosti to není, alespoň se mnou soucítili a snažili se pomoct. Poslední dobou teď hodně řeším, jak naložit se svojí chronickou bolestí. Dříve mě doktoři spíše zrazovali od braní léků na bolest s tím, že mám odpočívat, moc na to nemyslet nebo brát antidepresiva. To se teď v poslední době změnilo, a jak neurolog, tak lékař v centru bolesti, mi dali zelenou k tomu užívat opioidní Zaldiar, což je paracetamol s tramadolem a vybudovat si takzvanou "hladinku". To znamená nebrat léky až jako úplně poslední možnost, když z bolestí lezu po zdi a nic jiného už nevnímám. Ono to pak stejně nijak zvlášť nez...

  Prodat můj srub u Sázavy bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Měla jsem ho skoro patnáct let a bývala to moje srdcovka. Představte si romantický, skoro sto let starý srub, kde neexistuje elektřina, ale zato máte kadibudku s výhledem na řeku a vodu přímo ze studánky. Kde stále slyšíte šumění řeky, zpěv ptáků a občas řev dětí, co padají dolů z úzkých suťových chodníčků :-D  Je to místo, kde jsem se cítila svobodná a propojená s přírodou, a i když to zní děsně ezobioeko, je to fakt pravda :-) Tohle místo teď ožije s novým majitelem a já vím, že bude zachován jeho genius loci. Kvůli nemoci tam už nemůžu jezdit, je to dva kilometry od nejbližší civilizace, tam prostě nedojdu, ale věřím, že někdo jiný tam najde to, co jsem tam nacházela já – klid, pohodu a  inspiraci. Peníze z prodeje nebudou ležet ladem, investuju je do sebe a svého zdraví, protože co může být důležitější, než abych se zase cítila jako člověk, a ne jako ubolená hromádka neštěstí? S...

 Co pro mě znamená být doma? Je to moje osobní útočiště, kde se můžu schovat před světem pod peřinu, a v klidu denně sledovat Netflix v pyžamu? Nebo je to vězení, kde mě každý kousek prachu na poličce volá k úklidu, kde z každého kouta koukají bubáci a stíny?    Doma je pro mnohé z nás místem, kde můžeme být sami sebou. Kde můžete tančit jako blázni, zpívat nahlas děsně falešně a jíst pizzu v posteli, aniž by nás někdo soudil. Teda pokud nemáte doma pubeťáky, ti vás za to odsoudí natotata a s protočením očí :-D Ale co když je domov někdy, dost často, také místem, kde se cítíte jako v cele? Kde vám každodenní rutina a bezmoc připadá jako nekonečný kruh a vy toužíme po změně? Jednoduchou pravdou je, že domov je takový, jaký si ho uděláte, ale tolik teorie, v praxi to tak jednoduché není. Za poslední skoro tři roky, kdy žiju v nemocném těle, se mi pojem "doma" přepnul v hlavě hned třikrát. První půlrok jsem posleušně strávila v posteli, jen s občasnými návštěvami lékařů...