Diagnóza: "chybí"

  Štve mě a nepřestává fascinovat, jak si lidi můžou myslet, že jsem si tenhle způsob žití, občas spíš přežívání, sama vybrala . Že nic nedělám pro své uzdravení a ždímám sociální systém.  Nadzvedává mě představa posudkových lékařů, že nechci pracovat, a chci jen s nataženou rukou brát.  Věřte mi, že tuhle nemoc si nikdo nevybírá. Nikdy mě nenapadlo říkat, jak často zní v pacientských skupinách, že by někdo posudkáři přál alespoň týden chodit v našich botách. Tyhlety věci "oko za oko, zub za zub", nikomu nepřeji. Ale občas je těžké vysvětlit, proč rušíte zase na poslední chvíli akci, na kterou jste se týden připravovali intenzivním ležením v posteli, proč nechcete vidět nejbližší kamarádku, která už podupává před domem a proč do té vytoužené práce prostě nejste schopni chodit ani na pár hodin denně.  Před pár dny zaznělo z úst doktora z nejpovolanějších, neurologa MuDr. Kopeckého z Postcovidového centra v Hradci Králové, že má mezi svými pacienty s longcovidem i lid...

  Soudní síň. Rok 2025. Stále dokola stejné otázky. "Proč potřebujete invalidní důchod? "Protože se vám snažím vysvětlit rozpor mezi tím, co jsem, co cítím, co mě bolí, ale jak dobře u toho vypadám". "Ale my tomu nerozumíme a nemáme na to škatulku". No jasně, že nerozumíte a nemáte.... Protože systém je postavený na škatulkách, do kterých se někteří z nás prostě nevejdou. A já? Jsem z toho unavená. Z toho, že musím stále dokola vysvětlovat, prokazovat, obhajovat se. Že papír má větší moc než realita. Že úředník rozhoduje o mé identitě víc než já sama. Že když jdu k lékaři, musím vysvětlovat rozpor mezi tím, co vidí, a co čtou na kartě. Že když vyplňuje formulář, i jediné špatně napsané slovo mě vyautuje. Takže ano, je to, kurňa, vyčerpávající. Ale víte co? Nevzdávám to.  Jsem občas rezignovaná, unavená, naštvaná, ale nevzdávám to... Protože každý zamítnutý pokus je o krok blíž k tomu správnému rozhodnutí. Každý absurdní dotaz je důkaz, že systém se m...